Orientální sado-masáž

30. září 2008 v 14:33 | Čára
Mezi Thajskem a Taiwanem je třeba rozlišovat. Do prvního se hrnou Boeingy nacpané turisty, kteří touží to orientálních slastech a pohodlíčku, do druhého dorazí průměrně 250 Čechů ročně, z čehož dost jsou studenti na stáži. Masáž je ale jedna z věcí, která se v obou zemích asi podobá. Většina masážních salónů nabízí thajské masáže, velmi často prováděné přímo Thajkami z Thajska. Proč si to nezkusit.
Oblek, podobný tomu pro "pacienty" z ústavu Dr. Greensteina ze Švejka, mi celkem padl. I já jsem padl na žíněnku a těšil se na objednanou 1,5 hodinu thajské slasti, legendární rozkoše z Indočíny, o které jsem slyšel jen vyprávět. Začalo to nohama, končilo hlavou. Komunikace s masérkou probíhala hlavně rukou, kterou jsem bušil do země po vzoru zápasníků, kteří už nemohou. (tohle gesto jsem slečnu předtím naučil, což mi asi zachránilo zdraví) I když se mi snažila vnutit svůj loket mezi lopatky, nebo mě silou kopala do zadku (mojí vlastní nohou), zkoušela utrnout mi prst nebo zdemolovat ochlupení stehen svým kolenem, na konci našeho opravdu silného setkání jsem thajské masérce, asi boxerce v důchodu, poděkoval. Masáž je totiž jistým zvláštním způsobem příjemná, a kde jinde seženete bobříka bolesti za 400,- korunek?
 

Taipei 101

18. září 2008 v 23:08 | Čára
Sto jedna je konec PSČ, když se píše do centra Taipeje, hlavního města Taiwanu. 101 je číslo, které má představovat dokonalost, něco dokonce lepšího než 100. 101 je čínsky Yi-ling-yi. 101 pater kanceláří, center, sálů atd. je naskládáno v osmi (šťastné číslo) segmentech, zvenku jasně připomínající části bambusového kmene. 101 je hlavní dominantou taipejského centra a stále ještě nejvyšší budovou světa.
60 km/h není rychlost extrémně vysoká, přesto to stačí výtahu v 101 (zn. Toshiba, stál 2 mil USD), aby byl s přehledem i bez dopinku nejrychlejším mezi výtahy. Zvláštní, že dolů může jet jenom 35 km/h. Cesta v něm patří k celkovému zážitku cesty do nebe. Když se za 200 kč vyvezete do vyhlídkových prostor v 89. patře, nezapomeňte nechat všechno pití dole, jinak vás nepustí do výtahu. Rovněž nebuďte líní vyběhnout 3 patra na venkovní vyhlídku, kterou jsem si zamiloval hlavně protože je to jedno z mála míst v Taipeji, kde je ticho a klid.
Na druhém konci, tedy v přízemním nákupním centru si zase nezapomeňte dát steak dělaný na veliké nerezové plotýnce přímo pod vaší slintající pusinkou. Pro fanoušky Sisyfa je pak skvělou podívanou osmset-tunová železná koule (kopie dodává firma FaCH) spící pod střechou tohoto úctyhodného domu, aby zvýšila jeho stabilitu.
Nechat na sebe působit tak výjimečnou stavbu ve vás možná vzbudí mnoho podnětných myšlenek i pocitů. Jestli tam mají schůzi nájemníků, kolik je daň z nemovitosti a jestli třeba někdy chceme a budeme mít něco podobného u nás.

Svátek kulatého koláčku

13. září 2008 v 23:59 | Čára
Zítra bude Měsíc kulatý a možná i poněkud nesvůj, jak ho budou s odbivem a melancholií pozorovat miliony lidí na východní polozeměkouli. Je totiž Svátek středu podzimu (v lunárním kalendáři je podzim už v létě), jeden z větších svátků v Číně, ale i v přilehlých končinách. Ideální oslavu je dobré zahájit v supermarketu, kde si nahmatáte nejlepší měsíční koláček, hlavní a většinou jediné slavidlo. Uvnitř koláčku, suchého jako pouštní humor, se dá najít mnoho pasty z dobrůtek, které nabízejí okolní zahrádky a políčka. Drcená lotosová semínka, burské oříšky, datlíky i bobíky, čeho je libo.
Když jsem tuhle pochoutku dostal k snědku poprvé, s radostí jsem si myslel, že je to oslava svátku ledního hokeje, protože koláček svou váhou dost připomíná puk. Náplň je opravdu naplňující a těsto poctivé. Na horní straně se někdy může objevit znak 壽 (šou) který se objevuje skoro všude a tak ho možná znáte a znamená dlouhověkost. Zároveň asi slouží i jako údaj o minimální trvanlivosti, jednou jsem jedl podzimní koláček na Velikonoce. Koláček je samozřejmě kulatý a kulaté v Číně znamená jednotu, spojení, dobro, domov. A tak může člověk tesknoucí po domově aspon na chvilku ulevit srdíčku a pokochat se kulatostí Měsíce, na který se ve stejný moment odjinud dívají jeho blízcí.
Tenhle svátek se slaví už pár tisíc let a jeden šikovný básník, Su Shi z dynastie Song, pro tenhle vyjímečný svátek vybral vyjímečná slova:
"Popíjím víno a těším se z Měsíce, v ruce držím číši a ptám se temných nebes, odkdy ten zářivý Měsíc existuje... Dívám se vzhůru na Měsíc a nemohu se ubránit tanci, jak by mohlo být v nebi tak dobře jako mezi lidmi?
Měsíční svit se přesunul ke krásnému pavilonu a nízko zešikma září skrz vyřezávané okno. Svítí dovnitř na člověka, který je smutný z loučení, a nedopřává mu klidného spánku. Měsíc přece nemá důvod chovat nenávist vůči lidem, ale proč je, když se lidé loučí, vždy tak kulatý? Lidský život je plný smutků a radostí. Nemůžeme se stále jen radovat ze společných setkání. A stejně tak Měsíc je někdy za mraky, někdy jasně vidět, někdy je v úplňku a někdy v novu, menůže být každou noc tak kulatý a jasný. Na světě není dokonalých věcí. Přesto ale doufám, že budeme všichni šťastně žít až do pozdního stáří a v tisíc li vzdálené zemi společně obdivovat krásu jasného Měsíce."
( básnička Svátek středu podzimu z knížky Čítanka staročínských textů v překladu Jakuba Vykoukala)
Tak vidíte. Tedy uvidíme zítra, bude-li dobře vidět. Ve večerce sice měsíční koláčky většinou nejsou k mání, ale česká varianta oslavy v podobě nakládaného hermelínu se určitě povede!
Čára
(obrázek z health.dayoo.com, děkuji)
 


Z ČR do ČR aneb pokračování čtvrté

23. srpna 2008 v 15:35 | Čára
Zdá se, že opět nastaly okolnosti vhodné k občasnému přispívání na nevelkou hromádku písání na tomhle blogu, a tak se šance, že drahý čtenář, zabloudivší sem cestou v podivné síti, najde článek čerstvější než několik měsíců.
Články čtvrté generace se budou většinou věnovat Čínské republice, lépe známé pod názvem Tchajwan. Moje poslední setkání s Čínou a čínštinou, hledání čínského boha srandy a pokusy pochopit zase další kousek z toho světa draků a fénixů se totiž odehrávali právě tam. No a příště se už snad něco dozvíte.

Hory Žlutého císaře

5. dubna 2008 v 17:22 | Čára
znáte. Možná, že jste v nich nebyli, ale určitě jste zahlédli nějakou tu tradiční krajinomalbu (občas ní někdo proletí v kung-fu filmech) s borovicemi, kopci, říčkou, mostečkem a cestou kroutící se jako ministr z Valašska. Tak spoustu těchhle maleb zvěčňuje pohoří Huangshan na jihu provincie Anhui. Jestli rádi rozvažujete při výhlídkách do údolí, roklí a na vrcholky, tak se vám tam bude líbit.
Dnes by obrázky těchto hor, jedné z největších atrakcí pro čínské turisty, památky UNESCO, byly ještě zajímavější. Malíř by si zaplatil vstup cca 600,- kč, za lanovkou dal dalších 150,- a vzhůru k vrcholkům buddhisticky poetických názvů (Hlavní město nebes, Lotosový vrchol, Vrchol růžového oblaku atd.). Tam by asi mezi tisíci návštěvníky (v létě se může počet "horalů" vyšplhat až k 20 000 za den) musel dokreslit i mraky odpadkových košů, prodavačů blbostí atd. Většina cestiček v horách je vybetonovaných a cepín můžete použít jenom na otvírání konzerv. Čínské chápání hor je zkrátka trochu jiné, než to naše a není důvod proč Boží dílo ještě trochu nevylepšit.
Shoda náhod a tržních paradoxů mě na hory dostala levněji s zájezdem místní CK, než kdybych jel sám. Skupina složená z Číňanů z mnoha provincií (někteří si mezi sebou ani nerozuměli) se vešla do mikrobusu. I nás pod 50 let tam bylo celkem dost. Šest. Ale i nejstarší člen (78 let) si svá igelitová zavazadla vcelku bez nesnází přesunoval mezi zamlženými vrcholy, pokroucenými borovicemi po úzkých chodníčcích. Náš průvodce připomínal venkovského tělocvikáře a dal mi čokoládu, protože jsem prý zdaleka (že jsem přiletěl letadlem jsem výslovně neřekl). Všichni jsme si navzájem dávali ochutnávat donesené jídlo (na vrcholcích to stojí moc) a cigarety z různých koutů Číny. No zkrátka nám tam bylo veselo, poněvadž Číňan na kopci = veselý Číňan. Škoda, že závěrečnou skupinovou fotku nějak nemůžu najít.
Borovice se kroutí a plazí a opravdu krásně se na ně kouká. Nejznámější z nich, tzv. Strom vítající hosty, je takovým centrem hor pro davy a davy turistických skupin. Kdo se tam nevyfotí, riskuje, že mu příbuzní cestu na Huangshan ani neuvěří.
A i když jsme nespatřili tzv. Budhovo světlo (pro nevěrce optický jev, takový druh duhy), a při "doprovodném programu" (rozuměj: snaha nám při předem dohodnutých zastávkách vnutit místní výrobky) se jedna paní poblinkala, tak to byl docela hezký výlet.
Zdroj: Wikipedia

Skandální odhalení

30. března 2008 v 16:22 | Čára
Fotky by si člověk měl prohlížet v klidu a pozorně. Pak se mu totiž nemůže stát taková nepříjemná a ošemetná věc, která se stala mě. Tahle fotka je vyfocená poblíž Sunjatsenova mauzolea v Nankingu. Je to místo vysoce ceněné a zhusta (jak jinak) navštěvované vlasteneckými turisty. Na jeho politické "správnosti" se dokonce shodnou na obou březích Tchajwanské úžiny a další jeho zajímavostí je, že sochy lemující strmé schodiště k hrobce navrhnul český sochař B. Kočí.
Vousy se mi zakroutily, když jsem na fotografii poznal člověka, kterého dlouho znám a zažil jsem s ním mnoho dobrého. Petěrko vždycky říkal, že cestování člověka změní. Nečekal jsem však, že jeho změní až tolik. Pevný (na rozdíl od zajímavých botiček) pohled a tulácká hůl jeho oblíbené značky Darmošlapka, kterou jsem mu koupil k narozeninám v žebráckých potřebách ho ale prozradili. Rád snil o nějaké práci v zahraničí, nejlépe mezi lidmi a na čerstvém vzduchu. Jak vidíte, možná překvapení čtenáři, tohle se mu daří. Rád čtu jeho bakalářskou práci o odpadovém hospodářství a mám ještě větší radost, že touto cestou jde i v praxi. Život je ale pestrý jako jeho vesele kostkované kalhoty a Petěrko se třeba vrátí opět úplně jiný...

Biograf Čína

16. března 2008 v 15:17 | Čára
Než bych se pokoušel napodobovat styl filmových kritiků a směsí originálních parafrází a odkazů se snažil vystihnout podstatu podstaty, tak Vám, vážení čtenáři, normálně napíšu o pár čínských filmech, které jsem viděl a které se mi z různých důvodů líbili. Zkusil jsem najít filmy aspoň trochu k sehnání, nebo aspoň známé u nás, aby jste měli šanci.
Tian xia wu zei / World without thieves - Svět bez zlodějů je napínavý příběh o souboji zlodějů o peníze prostého tibetského chlapce na cestě do města. Film je přiměřeně vtipný a skoro celý se odehrává ve vlaku, za jehož okny jsou hory Tibetu. Kung-fu scény nepřesahují 10% metráže a zázračných zákroků spravedlivých tam taky není neúnosné množství. Jsou tam vidět dva velmi dobří herci, hvězda Andy Lau a můj velký oblíbenec Ge You.
Balzac a švadlenka - Neobyčejně povedený film, který je o osudech dvou kamarádů - studentů, kteří museli během kulturní revoluce jezdit do vesnic a poučit se od rolníků, jak žít. Film stojí vidět už jen kvůli krásné krajině a velmi autentické výpravě, tyhle hory jsou v provincii Sečuán.
Žít - To live / Huo zhe - Skoro jediný mezinárodně známý režisér z ČLR, Zhang Yimou natočil asi 16 filmů velmi různých témat, kvality a zpracování. Jedním z nich, který se kvůli cenzuře dodnes nedá v Číně běžně sehnat, je kronika pohnuté části 20. století ukázaná na osudu jedné rodiny. Uvidíte tam papírové stínové divadlo, jak mahjong dělá chudáky, absurditu maovské Číny a krásnou Gong Li, dlouholetou partnerku zmíněného režiséra ( pak ji vyměnil za jinou, mladší, taky krasavici)
Sbohem má konkubíno / Farewell my concubine - Je krásná a krutá kronika 20. století v Číně a celá se točí kolem Pekingské opery. Od krutého výcviku malých budoucích herců až po neuvěřitelné pokořování osobnosti během 60. let přes spoustu velkých scén na jevišti, šatně, nevěstinci, ulici atd.
Přidat můžu ještě spoustu dalších pseudo-historických příběhů (Klan létajících dýk), komedií (jako třeba tu o panu Čaovi, snad s názvem Hotel Štěstí, a akčních smrští, ale nechme to na jindy. I filmů z Číny, které se objevují na festivalech přibývá a třeba se jich víc dostane až k nám.

Čínské tetování

2. března 2008 v 11:30 | Čára
"Když umíte čínsky, to máte určitě nějaké čínské tetování, že?"
neznámá dívka při společenském rozhovoru se mnou, myšleno vážně
Nedávno mě v baru oslovil člověk, který se potřeboval ujistit, že to, co nosí na předloktí, není nic nemravného ani nesmyslného. Nebylo, byl to vskutku tygr, znamení čínského zvěrokruhu a jeho nositel se asi narodil v roce 1974, jak se dá lehce ze znamení vykoukat. To jiný maník, jehož "kérku" jsem viděl jen na fotce, měl na paži napsáno 17. 10. 1998. Zajímavé. Proč ne…
Móda čínských nápisů na různých částech těla se šíří kyrilovskou rychlostí. Určitě ale ne z Číny, ale spíš z USA. 纹身 [wen2 shen1] je čínský výraz pro tetování, doslova linkované tělo. V Číně tradičně jeho nositele zařazuje do nějaké mafie či gangu, i když v posledních letech přibývá i těch "kulturně bezvýznamných" tedy pouze ozdobných. Ale naprostá většina jsou obrázky a symboly, ne nápisy.
"Mystický orient" je populární obecně a není se co divit, že vzhledově přitažlivé čínské znakové písmo stále častěji vykukuje zpod triček, kalhot atd. Teď ale jak mít svou vysněnou ozdobu a zároveň nebýt za volíka?
- znaky mají mnoho významů a ne vše se dá snadno a jednoznačně přeložit, rozvažujte
- nemíchejte tradiční a zjednodušené znaky
- pokud neumíte čínsky, nevytvářejte sami slova z více znaků, tak vznikají ty největší kopance
- čínština není v tetovacích salonech příliš rozšířená a znaky v jejich nabídce jsou většinou kopie kopií z neznámého originálu. Oni znak nepíšou, ale kreslí a některé tahy mohou nechtěně zkazit, nebo znak obrátit, tak vynikají ještě větší kopance
- pro mnoho západních jmen existuje ustálený přepis, koukněte se třeba sem
Hanzi Smatter je místo, kde se přehmaty, překlepy, předsudky a polopravdy ohledně čínských i japonských (nejenom) znaků snaží vysvětlit odborník, navíc ještě docela vtipně. Pošlete-li mu fotku svého kusu kůže s milovaným obrázkem, je možné, že vám prostřednictvím stránek odpoví a řekne, co na těle nosíte a říkáte o sobě světu. Bojíte se? Dobře vám tak.

Bozhou

23. února 2008 v 15:32 | Čára
Světácky se zbavím nudle s parametry cikánské šály a chystám se k dalšímu šťouchu, dokud je ulice trochu volná. V mnoha vrstvách oblečení, tlustých jako chlupaté plátno na stolečku, nejsem moc obratný a s majitelem podniku prohrávám. Několikrát odmítnu několik cigaret a odpovím na obvyklé otázky. Při třetí v pořadí (Kolik měsíčně vyděláváte?) hbitě zasáhne můj kamarád a hostitel Zhu Minghe (v naší rodině znám pod jménem Jirka) a elegantně se vyhne odpovědi i neslušnosti neodpovědět. Je těsně po Čínském novém roku a ulice se plní studenty i pracujícími, kteří se užívají pár dní volna s rodinami, které dlouho neviděli. Někteří můj původ odhadují na provincii Xinjiang v západní Číně, jiní do Ruska a všichni se smějí. Já nejvíc, protože jsem ve městě Bozhou.
Asi stoosmdesátitisícové město na severu jedné z nejchudších provincií Číny, Anhui, jsem si oblíbil během svých dvou návštěv. Výborné hovězí, věhlasná kořalka Gujing a přirozeně přívětiví lidé. Několik starých budov, mezi nimiž stojí za turistickou pozornost hlavně tzv. Huaxi Lou, kde jsou do fasád i dřeva vyřezány scény z čínské historie, i tradiční uličky určitě nestačí, aby se město dostalo do Fischerova katalogu. Někdy mě trochu mrzí, že tuhle velmi dobře skrytou perlu neznají ani Číňané, které pak rád poučuji. V bohaté historii města se totiž objevuje několik velkých rodáků, kteří dávají naději, že se v Bozhou narodí i další velikáni. Asi znáte mudrce Lao'C (je tak slavný, že je rodákem i v dalších městech). Asi neznáte reka z období tří říší Cao Cao 曹操. Tento nelítostný vojevůdce a podle mnohých sympatický diktátor státu Wei proslul mnoha kousky a prohlášeními (např. "Než riskovat, aby mi svět ukřivdil, raději ukřivdím já světu.") V jednom parku na předměstí má hrobku - travnatý kopeček. Nejvíce se o něm určitě dozvíte z románu Tři říše, pod anglickým názvem Romance of Three Kingdoms volně dostupný. Cao Cao nechal zabít dalšího muže z Bozhou - lékaře Hua Tuo 华佗, který jako první na světě sebral odvahu a při operaci použil umrtvení. Jeho muzeum, s ještě méně udržovanou zahrádkou, se snad někdy dočká vylepšení.
Co je ale v Bozhou opravdu k vidění dnes? Je to myslím hlavně největší burza s produkty tradiční čínské medicíny na světě (a jestli ne, tak o žádné jiné nevím). Cestou na nádraží vás tu vyhodí MHD a pak už můžete vstoupit do dvou pater pokladů, kde se v umouněném šeru sjednávají obchody za statisíce. Od lidských placent, sušených mravenců (obr.) až po rostlinky s vysokých hor je tady k vidění mnoho. Jenom pouhou přítomností mě přešla škytavka i hlad. Desítky druhů hub, mořských živočichů a suchých plazů (obr.) mi připomnělo pionýrské doby sběru léčivých rostlin i pohádky o čarodějnicích temných lesů. Ceny zde možná budou nižší než na amerických e-shopech (nevím, když nekupuji, neptám se) a tak se šikovní obchodníci třeba do Bozhou někdy podívají, a uvidí Čínu bez pozlátek a dusna masové turistiky. (zdroj: Wikipedia)

Život na ulici

15. února 2008 v 20:56 | Čára
V tomto příspěvku bych Vás, drazí čtenáři, upozornil na dokumentární film, dosud nepublikovaný, prostě nazvaný ČLR, prov. Jiangsu, Nanjing, ulice Rehe, okolí chrámu Jinghai, 6.9. 2007, 9:45 (koprodukce ČR/ČLR, 2007)
Na poměrně krátkém prostoru se kolektiv autora a jeho půjčeného fotoaparátu snaží postihnout život v jeho barevnosti ( vezměte si třeba růžový obleček ženy pohupující se do rytmu) a komplexity fenoménu volného času v dnešní Číně. Úvodní sekvence patří krátkému pohledu do světa bojových umění a autor se v ní metaforicky a s trochou nostalgie dívá do starých dobrých časů klasické Číny. Tajči a další formy pěstování těla i mysli jsou v čínských ulicích běžné jako u nás promo-akce mobilních operátorů a když si přivstanete, uvidíte mnohem víc.
Do živé reality nás mrští část druhá, pracovně nazvaná taneční. Navzdory tomu, že pouliční taneční kurzy bez mistrů a rukaviček (bílé nosí v Číně pouze mistři šoféři autobusů, zametačky dálnic apod.) se konají hlavně po večeři, se autorovi podařilo zachytit tento jev i v dopoledních hodinách. Hudební doprovod, linoucí se jako nitka celým filmem, patří k vrcholům díla. Nervozita frekventantů není patrná, možná díky již relativně vyššímu věku.
Srpnové LOH nechybí ve skoro žádném pojednání o současnosti ČLR a ani tento snímek nechce býti žlutou pandou. Není náhodou, že se hry účastní muž a žena, (v bílém, bez chrupu) symbolizuje to stále se zvyšující rovnoprávnost všech pohlaví. Výsledek, a vlastně ani průběh, klání není bohužel znám. Pálky na badminton patří jako standardní výbava do každého čínského obchůdku, bistra i domácnosti a každá volná chvilka, neslouží-li ke šlofíčku, se dá využít ke hraní.
Snímek, natočený bez jediného střihu (!), uzavírá krátká studie "outdoorového" ekonomického života. Díky nízkému rozpočtu se tam nevešla ta legální část, ale třeba se to povede někdy v dalších pokračováních. Zboží na tomto trhu není asi třeba příliš představovat, znáte ho z poutí, tržnic a jiných království levných blbinek a trotlovin.
Během filmu nebylo zabito, mučeno ani z práce propuštěno jediné zvíře, až na komára, který se, nedbaje vedra snažil narušit průběh natáčení. Nízkou kvalitu záznamu jistě drahému divákovi nahradí ještě nižší kvalita režie.
V Číně je ulice místem živoucím, určeným k žití a života plným a někdy si výletník víc vychutná tohle živé divadélko, než některá muzea "menšího významu" či plastové pomníky nikoho.

Kam dál