Srpen 2006

Máme hole v ruce

23. srpna 2006 v 10:38 | Cara
Dva bratři, spolu baští snídani, oběd i večeři, na mase si smlsnou, polévka jim nejede a přesto jsou pořád hubení jako proutky. Čínská hádanka
Jak jsem se při jednom rozhovoru dozvěděl, používání rychlých klacíků jasně dokazuje mírovou náturu žlutého národa. Nůž a vidlička jsou zbraně, ale hůlky (kuai zi) jsou přirozeným prodloužením prstů, používané již přes 3 000 let. Jako odpověď jsem nevolil přímý vpich do očních důlků, ale poukázal na Indii či některé africké země, kde se krmí jen rukama. Navíc pro začátečníka jsou i dřívka potenciální zbraň. Ale dva týdny jsou i pro nás levoručky dost, aby se objem potravy spadlé na stůl stal nepatrným a rychlost hodování uspokojila všetečné hostitele. Navíc se díky kolektivnímu stylu stolování vystavujete nebezpečí
Pro neználky lze kurz shrnout do několika bodů:
1) Začněte v levných bufetech, kde jsou hole kratší, hranatější a lépe sedí v zatáčkách
2) Po rozlomení dřevěných nástrojů je o sebe zlehka obruste, působí to světácky a chuť není tak dřevěná
3) Nepíchejte hůlky shora do misky s rýží, pověrčivý spolustolovník v tom může spatřovat hrobeček!
4) Hůlky o talíř sklepávejte, ať jsou souběžně a držte je ve stejném místě
5) Všímejte si, že některé chody jsou podávány s malou keramickou lžící
6) Hůlku spadlou pod stůl nikdy nezvedejte, ročně se jich vyrobí 15 mld párů (+ plastové a kovové) a tak pro vás jistě ještě nějaké mají
7) Napichováním potravin umí bavit okolí jen Charlie Chaplin
8) Po jídle si jednu hůlku rozlomí a párátko tak vyrobí jen drsný horník
A jako suvenýrek si vyberte obyčejné za doslova pár korun či hezky zdobené za třeba stokrát víc, včetně letos nově zavedené 5% spotřební daně. A vzpomínejte na roční hromadu 2 milionů m3 dřeva z čínských lesů, které tímto poněkud trpí až mizí. (Japonsko hůlky chytře pouze dováží) Dobrou chuť!

Kač, kač, kač...

11. srpna 2006 v 14:20 | Cara
Američané, kteří přijedou do Prahy by samozřejmě ochutnali i něco jiného než guláš s knedlíkem a pivo, ale jednak se obávají neznámého a jednak neví, jak se to řekne. učitel James Branam v časopise Bridge
A copak rychlého a levného si dáme k obědu? Pekingskou kachnu! Vyberte ze svého hejna čínské drůbeže tu, která má asi 2,5 kg, vykuchanou otvorem asi 5 cm širokým ji potřete solí, cukrem a kořením. Do bříška ji nacpěte dřevěný kolík, aby se kůžička pěkně natáhla a pak ji opatrně (ne kompresorem) pumpováním vzduchu oddělte od masa. Pak ji pověste na pár dní na vzduch, přičemž hlídejte ptákův tvar a sousedova psa. Pak v krbu bez dvířek rozdělejte ohýnek z ovocného dřeva a šup tam s Donaldem. Než se vypotí, v obchodě Liubiju v Pekingu kupte speciální hustou sojovou sladkokyselou omáčku, kterou mažeme na tenounké palačinky, do kterých posléze balíme kousky káči. Za 40 minut lesklou a zlatovou kachničku vytáhneme a nakrájíme na asi 100- 120 plátků, z nichž každý lemuje kousek tenounké kůžičky. Z kredence vezměte hůlky a hurá do jídla, je to vážně dobrota.
Anebo popadněte asi 1 000 Kč a zajeďte si do pekingských restaurací Quanjude (největší je u stanice metra Hepingmen, 600 míst, celkově prý skoro 1000 zaměstnanců) nebo Pianyifang (mimo světově proslulou specialitu nabízí kachnu i na dalších 20 způsobů), které jediné dělají "tu pravou" již od 60. let 19. stol. Kuchař vám kachnu ukáže a před vámi nakrájí. Jenom se ale nedivte, že půlku kachny byste z plátků asi už neposkládali. A šetřete si místo na polévku z kostí na závěr. Pečenou kachnu (kao ya) v Pekingu dělá samozřejmě mnoho podniků a za méně peněz si pochutnáte i tam. Někdy je bývalý opeřenec napuštěn vývarem, takže se chudák ze vnitř vaří a zvenku peče, jindy je to vlastně jen stánek s grilovanou drůbeží. Na císařských stolech se tahle pochoutka, kterou bohužel mnozí považují za jediné gastronomické lákadlo Pekingu, objevuje již od 14. století. Ale opravdoví fajnšmekři ví, že nejlepší kachny mají stejně v Nankinu/Nanjingu. A v Pekingu, který je slavný hlavně díky svačinkám/předkrmům (xiao chi, doslova "malá jídla") si mezi grilovanými ptáčaty, smetanovým pečeným koláčem (Nai you zha gao), mlékem z bobů (Dou zhi), skopovými hlavami (Bai shui yang tou) a tisíci druhy pochoutek z jiných částí Číny určitě vyberete. Tak se hlavně nebojte, jako ti Američani, abyste svůj výlet do Asie nemuseli komentovat citací z filmu Rozpuštěný a vypuštěný. Kachny, kachny, kachny…

Mandát

7. srpna 2006 v 20:50 | Cara
Tian ming (nebe - osud) znamená oprávněnost vlády z vůle Nebes. Čínské neosobní božstvo prostě vybere nejvhodnějšího a nejmorálnějšího vládce. Řekl vládce. (poprvé v 11. stol. př. n.l.)
Existuje jenom jedno nebe a tak může mít mandát svěřen jen jedinému vladaři. Vůle nebes je dostatečným důvodem mu věřit. Ten si může podvádět, blbnout, jezdit rychle, být imunní a vůbec dělat, co se mu zachce. Ale musí počítat s tím, že Nebesa to vidí a dovolí lidem ho vyměnit za takového, který se Nebesům více zalíbí. Nemorální vladař je totiž v čínské politické filozofii něco jako nezvedený otec, který selhává jako hlava rodiny.
Když se poslední císař dynastie Ming oběsil na stromě, který stále stojí v zahradě zvané Jingshan (doporučuji turistům, vstup jen 2 yuany!) za Zakázaným městem, bylo jasné, že Nebesa musela uvolnit cestu pro z Mandžuska příchozí Qing. Dynastie Qing prošustrovala svůj mandát během 2. pol. 19. století, když nechala z největší říše světa udělat trhačku. Když se mladičký Pu Yi ocitl díky hře historie na trůnu a hned zas z trůnu dole, moc toho vykonat nemohl, neboť neměl díky převratným posunům ve společnosti mandát vládnout. Když se roku 1949 v Číně chopili moci komunisté, mnoho lidí si oddechlo, že v zemi opět nastane nenarušovaná vláda pověřená Nebesy. Komunisté získali svůj mandát porážkou Kuomintangu. Císařství sice patřilo minulosti, ale Mao a ostatní neomezené vlády používali v duchu totalitního státu dál. V roce 1976 zemřeli Mao i Chou Enlai a nebesa se zahněvala a poslala na Čínu ničivé zemětřesení. Těžko si představit, co by musela provést současná čínská garnitura, aby ztratila mandát. Změna vládců tedy nepotřebovala složité vysvětlování. Nebesa nás dosadila a my budeme vykonávat jejich (?) vůli.
Někdy, když v rádiu poslouchám zprávy o povolebním vývoji u nás, přemýšlím o mandátu Nebes propůjčeném morálně způsobilému vládci. U nás ospravedlňujeme, neboli legitimujeme, vládnutí vůlí lidu, který si demokraticky volí své reprezentanty. Copak jsme si to vybrali? Ještěže leží Česko v tektonicky klidné oblasti a na povodně už jsme si zvykli...
Zdroj: http://en.wikipedia.org