Únor 2008

Bozhou

23. února 2008 v 15:32 | Čára
Světácky se zbavím nudle s parametry cikánské šály a chystám se k dalšímu šťouchu, dokud je ulice trochu volná. V mnoha vrstvách oblečení, tlustých jako chlupaté plátno na stolečku, nejsem moc obratný a s majitelem podniku prohrávám. Několikrát odmítnu několik cigaret a odpovím na obvyklé otázky. Při třetí v pořadí (Kolik měsíčně vyděláváte?) hbitě zasáhne můj kamarád a hostitel Zhu Minghe (v naší rodině znám pod jménem Jirka) a elegantně se vyhne odpovědi i neslušnosti neodpovědět. Je těsně po Čínském novém roku a ulice se plní studenty i pracujícími, kteří se užívají pár dní volna s rodinami, které dlouho neviděli. Někteří můj původ odhadují na provincii Xinjiang v západní Číně, jiní do Ruska a všichni se smějí. Já nejvíc, protože jsem ve městě Bozhou.
Asi stoosmdesátitisícové město na severu jedné z nejchudších provincií Číny, Anhui, jsem si oblíbil během svých dvou návštěv. Výborné hovězí, věhlasná kořalka Gujing a přirozeně přívětiví lidé. Několik starých budov, mezi nimiž stojí za turistickou pozornost hlavně tzv. Huaxi Lou, kde jsou do fasád i dřeva vyřezány scény z čínské historie, i tradiční uličky určitě nestačí, aby se město dostalo do Fischerova katalogu. Někdy mě trochu mrzí, že tuhle velmi dobře skrytou perlu neznají ani Číňané, které pak rád poučuji. V bohaté historii města se totiž objevuje několik velkých rodáků, kteří dávají naději, že se v Bozhou narodí i další velikáni. Asi znáte mudrce Lao'C (je tak slavný, že je rodákem i v dalších městech). Asi neznáte reka z období tří říší Cao Cao 曹操. Tento nelítostný vojevůdce a podle mnohých sympatický diktátor státu Wei proslul mnoha kousky a prohlášeními (např. "Než riskovat, aby mi svět ukřivdil, raději ukřivdím já světu.") V jednom parku na předměstí má hrobku - travnatý kopeček. Nejvíce se o něm určitě dozvíte z románu Tři říše, pod anglickým názvem Romance of Three Kingdoms volně dostupný. Cao Cao nechal zabít dalšího muže z Bozhou - lékaře Hua Tuo 华佗, který jako první na světě sebral odvahu a při operaci použil umrtvení. Jeho muzeum, s ještě méně udržovanou zahrádkou, se snad někdy dočká vylepšení.
Co je ale v Bozhou opravdu k vidění dnes? Je to myslím hlavně největší burza s produkty tradiční čínské medicíny na světě (a jestli ne, tak o žádné jiné nevím). Cestou na nádraží vás tu vyhodí MHD a pak už můžete vstoupit do dvou pater pokladů, kde se v umouněném šeru sjednávají obchody za statisíce. Od lidských placent, sušených mravenců (obr.) až po rostlinky s vysokých hor je tady k vidění mnoho. Jenom pouhou přítomností mě přešla škytavka i hlad. Desítky druhů hub, mořských živočichů a suchých plazů (obr.) mi připomnělo pionýrské doby sběru léčivých rostlin i pohádky o čarodějnicích temných lesů. Ceny zde možná budou nižší než na amerických e-shopech (nevím, když nekupuji, neptám se) a tak se šikovní obchodníci třeba do Bozhou někdy podívají, a uvidí Čínu bez pozlátek a dusna masové turistiky. (zdroj: Wikipedia)

Život na ulici

15. února 2008 v 20:56 | Čára
V tomto příspěvku bych Vás, drazí čtenáři, upozornil na dokumentární film, dosud nepublikovaný, prostě nazvaný ČLR, prov. Jiangsu, Nanjing, ulice Rehe, okolí chrámu Jinghai, 6.9. 2007, 9:45 (koprodukce ČR/ČLR, 2007)
Na poměrně krátkém prostoru se kolektiv autora a jeho půjčeného fotoaparátu snaží postihnout život v jeho barevnosti ( vezměte si třeba růžový obleček ženy pohupující se do rytmu) a komplexity fenoménu volného času v dnešní Číně. Úvodní sekvence patří krátkému pohledu do světa bojových umění a autor se v ní metaforicky a s trochou nostalgie dívá do starých dobrých časů klasické Číny. Tajči a další formy pěstování těla i mysli jsou v čínských ulicích běžné jako u nás promo-akce mobilních operátorů a když si přivstanete, uvidíte mnohem víc.
Do živé reality nás mrští část druhá, pracovně nazvaná taneční. Navzdory tomu, že pouliční taneční kurzy bez mistrů a rukaviček (bílé nosí v Číně pouze mistři šoféři autobusů, zametačky dálnic apod.) se konají hlavně po večeři, se autorovi podařilo zachytit tento jev i v dopoledních hodinách. Hudební doprovod, linoucí se jako nitka celým filmem, patří k vrcholům díla. Nervozita frekventantů není patrná, možná díky již relativně vyššímu věku.
Srpnové LOH nechybí ve skoro žádném pojednání o současnosti ČLR a ani tento snímek nechce býti žlutou pandou. Není náhodou, že se hry účastní muž a žena, (v bílém, bez chrupu) symbolizuje to stále se zvyšující rovnoprávnost všech pohlaví. Výsledek, a vlastně ani průběh, klání není bohužel znám. Pálky na badminton patří jako standardní výbava do každého čínského obchůdku, bistra i domácnosti a každá volná chvilka, neslouží-li ke šlofíčku, se dá využít ke hraní.
Snímek, natočený bez jediného střihu (!), uzavírá krátká studie "outdoorového" ekonomického života. Díky nízkému rozpočtu se tam nevešla ta legální část, ale třeba se to povede někdy v dalších pokračováních. Zboží na tomto trhu není asi třeba příliš představovat, znáte ho z poutí, tržnic a jiných království levných blbinek a trotlovin.
Během filmu nebylo zabito, mučeno ani z práce propuštěno jediné zvíře, až na komára, který se, nedbaje vedra snažil narušit průběh natáčení. Nízkou kvalitu záznamu jistě drahému divákovi nahradí ještě nižší kvalita režie.
V Číně je ulice místem živoucím, určeným k žití a života plným a někdy si výletník víc vychutná tohle živé divadélko, než některá muzea "menšího významu" či plastové pomníky nikoho.

Jak se staví knihovna

10. února 2008 v 18:12 | Čára
Tahle zajímavá stavba je Veřejná knihovna provincie Jiangsu ve městě Nanking. Do jedenácti pater se vejde až dvanáct milionů svazků. (seznam dodám později) Najdete ji v blízkosti býv. prezidentského paláce v centru města. Nemám bohužel po ruce fotky té plzeňské, nebo dokonce pražské, abych mohl porovnat a veřejně se zamyslet, jak a kolik se investuje do vzdělání a uchovávání národního kulturního dědictví v různých zemích. Nemám ani fotku té nové národní knihovny od pana Kaplického, protože ta ještě nestojí a zítra asi stát taky nebude. Ta by se mi zas hodila, abych mohl porovnat rychlost uskutečňování takových projektů. Snad si nebudeme muset chodit ukládat knížky do Nankinu, protože je tam poměrně hustý provoz a v létě horko (proto musel architekt Gao Yujiang opatřit knihovně ten kšilt).
Jasně, že se nedá srovnávat nesrovnatelné, ale být knihou, tak bych si asi vybral tenhle domeček. (při mém štěstí bych byl ale spálen pro neshodu s oficiální politikou státu nebo zakázán a odsouzen k podzemnímu životu v rukou odvážných)

Snídani sněz sám, a to hůlkami!

3. února 2008 v 16:51 | Čára
Přísným pohledům i domlouvání jsem byl v Číně vystaven pokaždé, když jsem veřejně doznal, že nesnídám (teď jsem již zmoudřel a dršťkovou v kantýně považuji za svou pracovní povinnost). K jídlu podobně jako k Nebi stavějící se Číňané (min2 yi3 shi2 wei2 tian1 民以食为天) by si bez pořádné snídaně jen těžko poradili s rolí brzo-supervelmoci a novodobé továrny světa. Chleba s medem a kapucino v pouličních stáncích a bufetech většinou nedostanete, a tak jsem si dovolil přichystat následující pochoutky, v Číně z nejběžnějších:
You tiao 油条 Asi 25 cm dlouhé tyčky z "langošového" těsta, smažené v oleji. 3 většinou stačí. Můj bývalý kolega, pan Ma, který je denně snídá již asi 50 let tvrdí, že od té doby, co je dávají do igelitových pytlíků, už to není ono.
Bao zi包子 (díky špatně vyslovené prosbě jsem si jednou obědnal levharta, kterého asi neměli), kulaté knedlíky plněné mletým masem se zeleninou a vařené v páře na kulatých patrových dřevěných ošatkách na fotce. Vhodné i do dopravních prostředků.
Tyto dobroty je třeba srkavě zapíjet. Sojové mléko (při prvním ochutnání 100% projímadlo), do něhož se často olejové tyčky namáčejí, můžete prostřídat s nějakou řídkou kaší z obilovin, vodou z rýže a tak podobně. Obecně se jim říká zhou 粥. Mezi mé nejoblíbenější patří Kaše osmi pokladů, kde si vesele plavou buráky, datle, sojové boby a další poklady. Doporučuji k tréninku používání hůlek - styl rybář. Cena za misku kolem 2 -3 korun není přemrštěná a jen nerad vidím, jak tuhle baštiznu z trhu vytlačuje její dražší konzervovaná sestra.
Vařená vejce, plněné placky nebo i nudlová (příprava na fotce) polévka s hovězím, když máte víc času, vás vyvedou ze stereotypu a dají vám příležitost se s plným bříškem divit, co je na kukuřičných lupíncích v polotučném polo-mléku tak neodolatelného.